Slider

Moje ráno

Moje ráno

Moje ráno.
Udělala jsem si takový každodenní ranní rituál. Uvařím si kafe, otevřu tablet, obložím se časopisy a užívám si chvilku klidu. Je to takový můj restart, než se vrhnu do celodenního zmatku nebo než se zmatek a chaos vrhne na mě 🙂
Snažím se naplánovat si v těch patnácti minutách co budu ten den dělat, co musím určitě a co možná a co když nestihnu, se nezblázní.
Sedím tak s kafem i o víkendu. V létě venku, v zimně v obýváku, kde mě můj klid bohužel trochu narušuje televize, kterou můj manžel sleduje. Prý, aby byl v obraze, co se děje ve světě, aby věděl výsledky ve sportu, jaké bude počasí a tak. To je zase jeho ranní rituál.
Takže tuhle neděli jsem taky listovala časopisy, co kdybych objevila něco, co jsem ještě neobjevila. V tabletu jsem na facebooku omrkla nejnovější příspěvky. Taková ranní nedělní chvilka poezie 🙂 A v tom to najednou začalo. Bohužel tentokrát se s předpovědí počasí strefili a udeřila pěkná vichřice. Oknama to lomcovalo, vítr burácel a kvílel, domů fučelo všema škvírama, které se nám nepodařilo narychlo ucpat a venku začalo všechno lítat. Nejdřív listí, pak celé větve, kusy papírů a krabic, které se vzaly bůh ví odkud. Padaly květináče s kytkama. Ale když kolem okna prolétla židle a za ní druhá, pak ratanové křeslo, to už jsme pochopili, že jde docela hodně do tuhého. Naštěstí máme hustý plot z tújí, do kterého se všechen zahradní nábytek zabodat. Byl to takový placatý vánoční stromeček, jen místo ozdob visely židle….
Tak jsem honem běžela ke druhému oknu, abych zjistila, jestli i tam je letecký den. A byl. Ale úplně jiný. To co jsem viděla, mi fakt vzalo dech. Po ulici se doslova plazila sousedka, která každé ráno chodí na nákup. A když myslím každé ráno, tak opravdu každé. Což potvrdila i v neděli. Ve vichru, kdy se stromy ohýbaly k zemi, si tahle stará paní, co mimochodem váží tak 40 kilo, vyrazila pro svůj každodenní nákup. Evidentně o hrozném počasí moc dobře věděla. Byla vybavena dlouhou pláštěnkou až na zem, kapuci pěkně utaženou a před sebou tlačila takové to chodítko, co mají staří lidé na oporu. Vítr fičel přímo proti ní, déšť ji bičoval obličej, ale ona, jako v nějakém apokaliptickém filmu, navzdory živlům, tlačila chodítko a v šedé vlající pláštěnce vypadala jako přízrak.
Taky měla svůj ranní rituál a rozhodně se ho nehodlala vzdát.
Z toho plyne, že ne vždycky je dobré se držet zaběhlých rituálů a zvyklostí. Když to kafe jednou ráno nestihnu a nebudu nic vědět o dění na facebooku, tak se svět určitě nezboří. Člověk se musí řídit vlastní hlavou a nenechat se svazovat nalinkovanými šablonami a rituály, i když si je sám linkuje…
Nevím, v jakém stavu ta stará paní donesla rohlíky, jistě byly čerstvé, ale také byly jistě mokré. Měla velké štěstí, že se jí nic nestalo. Ale vsadím 10:1, že při příští vichřici, vyrazí na svůj každodenní nákup klidně zas. Přeci potřebuje čerstvé pečivo…
Stromy ten den padaly k zemi jako kuželky. Odpoledne se těsně před námi na silnici také jeden statný smrk složil. Jen tak se nahnul, trochu oklepal a ustlal si to přes dva pruhy skoro přímo před nás. Každý rok byl u silnice ozdobený a svítil do dálky a oznamoval blížící se vánoce. Už nebude, škoda.

Doufám, že jste tu větrnou neděli přežili ve zdraví. Stromy se dají zasadit nové, střechy se opraví a věci koupí. Ale život?….
Mějte krásný týden.
Dáša

 

Follow:
Share: