Je skoro konec prázdnin a chtěli jsme ještě vzít vnoučata na výlet.
Původně to měly být 3 dětičky, ale nakonec jel jen jeden.
Bylo po dvacátým prvním srpnu, po tom hnusným výročí a tak jsme si řekli, že trocha výuky k vlastenectví neuškodí a jeli jsme “bunkr tour“ podél naší hranice.
Když už jsme byli v těch končinách a viděli bunkry, budící obdiv, odhodláni, statečnost a smutek ještě dnes, tak manžel navrhl, že se ještě podíváme do známého horského střediska.
Pro ty šťouravé, záměrně neuvádím, kam jsme jeli, protože si myslím, že ta pokuta, kterou by nám napařila lesní správa, by byla dost vysoká…
Manžel začal vyprávět, že kdysi dělali střechu na chalupě na vrcholu horského střediska a že ví, že se tam dá dostat autem. A že nás tam zaveze – až tam nahoru a autem, až přímo k lanovce, ke vleku a na panoramata.
Už to, ve mě vzbuzovalo jisté obavy a jak se ukázalo, oprávněné.
Najeli jsme na stezku, turistickou, která vede po vrstevnicích až na vrchol. Asi po pěti stech metrech najednou zákaz vjezdu. Manžel mírně znejistěl, ale pak se slovy “my tudy jezdili a to v zimě a se řetězama“, pokračoval dál.
Kličkovali jsme mezi baťůžkáři, cyklisty, kočárky, důchodci, psy a úúúúúžasnými srázy dolů, do údolí.
„To dojedem“, prý…
Jo, dojeli jsme a těsně před vrcholem, najednou lesní stráž….
Byli fakt hodní, snad i uvěřili manželově výmluvě, že z chalupy hlásili nějaký problém na střeše, kterou tam jako firma dělali a že se tam jede na to podívat…lež i pravda zároveň.
„….ale zpátky už tudy nemůžete, my tu teď dáváme cedule CHKO a to už byste měli za deset tisíc“, říkají ti hodní hoši od lesní správy.
Jo, jistě, nepojedem!
„Jeďte pak dolů zásobovací silnici, víte kde to je, že? Když to tady znáte!“
Ano ano, horlivě jsme přikyvovali.
Dojeli jsme na vrchol.
Vedro, mraky lidi, cyklisté.
Za námi sjezdovka, před námi sjezdovka a lanovka, vlevo sráz do údolí, který zdárně konkuruje Macoše.
A kde je ta zásobovací silnice, po které máme sjet dolů, proboha?
Cyklisté kroužili kolem a pokřikovali, že takovejm….vypouštěj kola.
Fakt hustá atmosféra.
Já svým vlastním tělem chránila ventily u pneumatik a manžel začal obíhat okolí, jestli někdo poradí, kudy dolů a vnuk rozvážně popíjel kofolu.
Musím říct, že digitalizace v těchto výškách je fakt na úrovni- nikde ani živáčka – samé automaty na karty.
Když se nám konečně zadařilo zjistit směr, rychle jsme naskočili do auta a hurá dolů.
Jenže to jsme netušili, že nám začala ta horší, adrenalinová, část výletu.
Tak kousek byla stezka celkem v pohodě a pak najednou konec. Stáli jsme na vršku, kde se lámal kopec prudce dolů.
Chtělo se mi fakt brečet. Tudy to nemůže přeci být. Má to být zásobovací stezka. To tu chatu zásobují šerpové s mulama?
Tak tedy doprava, po boční sjezdovce, jak se nakonec ukázalo.
Podjížděli jsme stojany na zasněžování, jak pod slavobránami a… najednou opět zlom a jsme zboku na obrovské, černé sjezdovce.
Manžel vystoupil a šel se podívat, jestli ho neklame zrak a co kdyby se to dalo projet. Nedalo.
„Darogy nět“, lakonicky pronesla turistka před námi.
Tak zpátky, šplháme nahoru pod slavobránama.
Tam nás už ze zájmem pozoruje skupinka cyklistů na horských, trailových kolech.
A manžel se vydává opět zjišťovat situaci.
Podle mávaní rukou od zlomu kopce směrem dolů, jsem pochopila, že jsme skoro v prdeli.
Manžel nasedl do auta: „Musíme tudy dolu, to sjedem a táaaamhle před námi, za tímhle srázem, je ta zásobovací stezka.“
Zatnula jsem nehty to sedadla – jakoby mi to pomohlo, kdybychom váleli s autem sudy, vnuk odložil nedopitou kofolu a vyjeli jsme.
Vyjeli jsme na tu snažší část cesty, což jsem netušila, jinak bych vystoupila, auto nechala osudu a medvědům a jela dolů lanovkou, sedačkovou.
Hurá, jsme ze srázu dole a před námi dvě stezky, jedna užší, jedna širší.
Tak jistě, dáme se tou širší.
Zprava nás dojeli cyklo traileři.
„To projedete, jen si dejte pozor na skokánky“….
Já nestačila ani dýchat, natož protestovat a už jsme byli na trase, autem, mezi cyklo trailovými jezdci, kteří se míhali kolem nás.
A stezka se vinula. Tu přes skokánky, tu přes výmoly vymletými vodou, tu prudce zabočovala různými směry, tu vyžadovala odstranění trochu větších “oblázků”a zužovala a zužovala se. Až jsme byli jen my, rozpukaná hrbolatá stezka, plna výmolů a kamení a všude kolem stromy.
Pokud tady uváznem, tak auto bude vyzvedávat vrtulník a ještě se bude muset kolem vykácet pěkná mýtina…sem si říkala v duchu.
A tu se nám, těsně před autem, mihne vysokým dlouhým skokem černý jezdec na kole a zleva se vynoří skupinka s foťákem. Jsme uprostřed nějakého trailového závodu.
Koukali na nás pěkně překvapeně, auto teda do závodu přihlášené neměli.
Já už skoro ječím. Nečekala bych, že budu tak hysterická. „Chciííí asfaltku a chciíí domů!!“
Vnuk se vzadu hlasitě chechtá, že by to bylo ze šoku?
„Až dojedem dolů, tak babička dostane infarkt, cha cha cha hi hi hi!“
Vpravo mezi stromy míjíme auto. Fakt je to auto. Ne, není to zapomenutý zrezivělý vrak, nemůže tu být dlouho. Ale jak se sem dostalo, by technicky nepochopil ani Einstain.
Panebože, naše záchrana. Před námi je silnice.
Je to dost nadnesené slovo, pro prašnou, udusanou lesní cestu, ale je to cesta.
A i té asfaltky jsem se záhy dočkala.
Dole u parkoviště zrcátkem lehce škrtáme o japonského návštěvníka, který ač vidí, že jedeme z opačné strany a z pod polozavřené závory a po chodníku, se nám snaží bránit ve výjezdu.
Snad abychom ho nepředběhli u automatu na zaplacení parkovného.
Jsme dole a celí a zdá se, že i auto přežilo.
Zhluboka jsem si oddechla a odlepila promodralou ruku od sedadla.
A můj muž jen suše poznamenal:
„No, bylo to trochu náročné“.
