Slider

Poslední kytka

Poslední kytka

Labutě jsou prý jako lidi. Žijí v páru a když jedna labuť umře, tak ta druhá se smutkem brzo utrápí.
…už asi tušíte…
Ano, po taťkovi mi umřela i mamka, včera, necelé dva měsíce po jeho náhlém odchodu.
Je to opět strašně, tak strašně těžké, nevýslovně, i když jsme to díky mamčině nemoci trochu tušili i tak je to strašná bolest.
Je mi to až hloupé, ale už ani nemůžu brečet, sem úplně ochromená, zaskočená a tak nějak mimo.
Nejhorší na tom je, že teď jsem vlastně sirotek, úplně, úplně bez rodičů.
Najednou se mi zavřela ta pomyslná brána, kterou díky rodičům můžete vklouznout zpátky do dětství. Tak trochu je zase zlobit, jako když ste byli malí, tak beztrestně a bezstarostně, protože jsou to vaši rodiče. Znají vás celý život, prožili ste za ty roky spoustu radosti, zážitků, průšvihů a všechno jste mohli, všechno vám prošlo.
A najednou je to pryč, dveře se už zabouchly, jednou provždy a definitivně.
Tenhle kus života zmizel, jako když foukne jarní větřík a mě zůstaly jen vzpominky.
Vlastně ne, zůstal mi můj skvělý manžel, přátelé a hlavně mi zůstali moje děti, ve kterých už navždy bude kousek mýho táty, kousek moji mámy, kousek mého manžela, kousek mě…
A půjde to tak dál a dál a dál.
Tak, jak už to v životě chodí.
Táta s mámou už jsou zase spolu a mě nezbývá, než se s tím smířit a naučit se žít bez nich.
A někdy pak, bude řada na nás a naše děti vypláčou všechny slzy, tak jako já teď.
Marně.
Mami, tohle je poslední kytka pro tebe.
XOXO  Dáša

Follow:
Sdílet:

Instagram